Mrazivé světlo

Mrazivé světlo (18. 7. - 22. 7.)

Mrazivé? Snad jen v okamžicích, kdy Thóra vypráví příběh o zavražděných dětech, které pronásledují své vrahy a plíží se za nimi po jedné noze. Když přehlídnu množství chyb, kterých se nakladatelství Metafora dopustilo, od různých překlepů až po gramatické hrubky, kniha se může stát zajímavým čtivem pro milovníky detektivek. Kniha není typickým příkladem hloubavých rozhovorů mezi zločinci a těmi, kteří mají za úkol je dopadnout. Je to oddechová kniha, díky níž můžete poznat trochu jiné prostředí, nežli klasicky anglické či americké.

Islanďané věří v nadpřirozené jevy mnohem více než v jiných západních zemích, a proto není divu, že i v tomto románě se nadpřirozeno objevuje. Aspoň to si myslí majitel hotelu Jónas, který si pozve Thóru, svou dávnou kamarádku, aby vyšetřila duchy, kteří se mají údajně po hotelu potulovat. V islandských národních pohádkách je mnoho opravdu dobrých duchařských historek, jak se v předmluvě zmiňuje Yrsa Sigurðardóttir, a jednu zmiňuje i ve svém druhém kriminálním románě.

Island se může zdát pohádkovým snem pro lidi samotáře. A Islanďané mohou rovněž tak působit. Když však proniknete do jejich typického humoru a stylu života, už vám natolik odstrčení připadat nebudou. Kniha není nijak náročná. Je to oddechová četba, kterou svižně přečtete, pokud ji po první kapitole neodložíte. Ale to si myslím, že se nestane, protože vám to jednoduše nedá.

V knize se objevuje mnoho národností. Američané, Japonci, Němci a právě jeden takový Němec, Thóřin přítel Matthias, doplňuje knihu o jeho charakteristický humor. A právě v tomto díle poprvé Yrsa vložila na bedra hlavní postavy k náročné práci právničky, amatérské detektivky, roli babičky.

O překlad z němčiny do češtiny se postaral Eduard Světlík. Kniha obsahuje třicet čtyři kapitol a má něco přes 400 stran A5 formátu.

Použitá literatura:

www.databazeknih.cz/autori/yrsa-sigurdardottir

en.wikipedia.org/wiki/Yrsa_Sigur

www.facebook.com/pages/Yrsa-Sigur

www.telegraph.co.uk/culture/books

www.island-info.cz

cs.wikipedia.org

SIGURĐARDÓTTIR, Y. Mrazivé světlo. Praha: Metafora, spol. s. r. o., 2008

Citace:

Sourozenci si byli velmi podobní. Rozzuřený výraz, který současně nasadili, způsobil, že vypadali, jako by si z oka vypadli. „Jediná zdvořilá odpověď na tuto dvojsmyslnou otázku zní: ne – my s těmi vraždami nemáme nic společného. Nejlepší bude, když už půjdete,“ prohlásila Elín nevlídně. „Duchové, incest, nacisté a vražda. Už mám těch žvástů plné zuby!“
- SIGURĐARDÓTTIR, Yrsa. Mrazivé světlo. Praha: Metafora, spol. s. r. o., 2008. 405 s.

Yrsa Sigurðardóttir

Yrsa Sigurðardóttir (24. srpna 1963)

Island je stát na stejnojmenném ostrově v severní části Atlantského oceánu. Je to země ledovců, sopek, gejzírů a geotermálních pramenů, fjordů, vodopádů, pastvin, vysokých nedostupných hor, ale i dalekosáhlých lávových pustin. Island je obklopený nekonečným oceánem, jehož brázdí největší savci této planety – velryby – a jehož pobřeží obývají tisíce rozmanitých ptáků. Hlavním městem tohoto osamoceného státu je Reykjavík. A je to i jeho největší město vůbec. Reykjavík leží na jihozápadě země poblíž Evropy a je rovněž nejseverněji položeným hlavním městem světa.

A právě v této „divočině“, v hlavním městě Islandu, se narodila významná islandská spisovatelka Yrsa Sigurðardóttir. Roku 1988 dokončila bakalářské studium v oboru stavební inženýrství na Islandské univerzitě a roku 1997 dosáhla magisterského titulu v Montrealu. Ve dne pracuje jako stavební inženýrka a po večerech se baví psaním. V současnosti Yrsa zastává vedoucí funkci při stavbě jedné z největších evropských elektráren v islandské divočině. Yrsa je vdaná a má dvě děti. A společně se svým manželem Olim, vlídným Vikingem, se stali ve svých čtyřiceti letech prarodiči. A babičkovský úděl přiřkla i své hlavní hrdince Thóře Gudmundsdóttir.

Yrsa Sigurðardóttir začala psát od roku 1998. Napsala celkem 5 románů pro děti a mládež. Dvě z nich vyhrály Islandskou cenu za literaturu, v roce 2000 cenu IBBY a v roce 2003 Islandskou cenu za dětskou knihu. Všechny tyto knihy jsou vzrušující a zábavné pohádky, překypující humorem a radostí z vyprávění.

Yrsa říká, že nikdy nemyslela na psaní, dokud si nevšimla, jak hnusné knihy byly ty, které četl její syn. A proto se pustila do série komických dětských knih s takovými přitažlivými tituly, jako je například Chceme Vánoce v červenci. „Poté jsem začala psát detektivní příběhy, protože jsem zoufale potřebovala přestávku od psaní humoristických knih. Je opravdu těžké být zábavný po celou dobu,“ říká sama Yrsa. Jako kriminální spisovatelka debutovala v roce 2005 svým románem Poslední rituál, který doposud vyšel ve více než 30 zemích. Tento román přeskočil na žebříčku prodejnosti dokonce i slavného Dana Browna.

Její druhý román, jehož hlavní hrdinkou je rovněž právnička Thóra Gudmundsdóttir, Mrazivé světlo, byl publikován v roce 2006. Tento román vyšel již ve více než 14 zemích – Spojené státy, Spojené království, Německo, Itálie, Řecko, Polsko, Španělsko a Skandinávie. Třetí román Žhavý hrob vyšel v roce 2007 a byl velmi úspěšný. Je to detektivka o ničivých účincích vybuchující islandské sopky. Vulkán Eldfell se nachází na malinkém ostrově Heimaey, nacházejícím se u jižní části Islandu. Vybuchl roku 1973 a hraje jednu z hlavních rolí právě tohoto třetího díla.

„Bylo mi devět let v době, kdy Eldfell vybouchl. V té době jsem žila ve Spojených státech,“ říká Yrsa. „Pro mě jako dítě to bylo okázale vzrušující, že Island byl ve zprávách.“ Všichni ostrované, všech 5 000 obyvatel, byli donuceni ostrov opustit. Mnoho se jich však vrátilo najít své domovy, které byly skryté pod obrovským množstvím lávy. Nedávný plán vyhloubit některé domy inspiroval Yrsu k napsání Žhavého hrobu, jehož děj se odehrává právě na ostrově Heimaey. Příběh začíná návratem muže do jeho rodného domu, jež byl právě nově vyhrabán. Zde ve sklepě objevuje více než třicet let staré mrtvoly s oddělenými hlavami. Tento román začíná scénou, v níž se žena zadusí vlastním jazykem poté, co je zabita injekční stříkačkou s Botoxem.

V roce 2008 vyšel její čtvrtý román The Day is Dark, kterého se na Islandu prodalo více než 10 000 kopií v podobě vázaných knih a to za pouhých šest týdnů. Román Look at Me (2009) byl rovněž velmi úspěšný. V roce 2010 se prodalo 16 000 kopií její knihy Blessed are the Children, a to za pouhých šest týdnů, což zlomilo všechny její předchozí rekordy.

Yrsa je jednou ze dvou Islanďanů, kteří byli doposud přeloženi do angličtiny (tím dalším je Arnaldur Indridason) a nyní vychází ve více než 35 zemích. Yrsa se nyní může řadit k oblíbeným severským autorům detektivek, jako jsou Henning Mankell a Stieg Larsson.

Yrsa říká: „Když píšete knihu, netěšíte se z toho, co vám dané místo může nabídnout. Je to stejné, jako když jsem byla v Grónsku zkoumat námět na mou další knihu. Chtěli mi ukázat, jak nádherná jejich země je, proto jsem se zeptala, co by se stalo, kdyby se objevilo mrtvé tělo uprostřed psího spřežení. Snědli by jej?“

Bibliografie:

Poslední rituál (2005)
Mrazivé světlo (2006)
Žhavý hrob (2007)
* The Day is Dark (2008)
* Look at Me (2009)
* Blessed are the Children (2010)

* doposud nebylo přeloženo do češtiny

Použitá literatura:

www.databazeknih.cz/autori/yrsa-sigurdardottir

en.wikipedia.org/wiki/Yrsa_Sigur

www.facebook.com/pages/Yrsa-Sigur

www.telegraph.co.uk/culture/books

www.island-info.cz

cs.wikipedia.org

SIGURĐARDÓTTIR, Y. Mrazivé světlo. Praha: Metafora, spol. s. r. o., 2008

Disident Václav Havel 1936 - 1989

Disident Václav Havel 1936 - 1989 (9. 7. - 18. 7.)

Překvapující. Daniel Kaiser zde vypráví životopis Václava Havla, který je v mnoha věcech šokující. Václav Havel byl pro mě vždy velká osobnost. Po Tomáši Garrigueu Masarykovi byl Havel představitelem té dobré demokracie. Nikoli té zmanipulované a zkorumpované, s níž se poslední dobou setkáváme. Znamenal pro mě náhled do starých krásných časů, kdy spravedlnost a právo mělo ještě příchuť sladkého dobra a nikoli příchuť hořkou. Ovšem kniha Disident Daniela Kaisera mi naservírovala trochu jiný obraz, jiný pohled na život našeho významného prezidenta a dramatika. Nikdy jsem si nedokázala představit, že prezidentem České republiky se může stát s prominutím flákač, flamendr a cizoložník. Ano, Václav Havel byl nevěrný své ženě, dokonce zkusil LSD a rád žil nočním životem, což je ostatně vlastní mnoha umělcům. Ale pamatuji si dobře, že v USA tohle Billu Clintonovi jen tak neprošlo. Ano, je pravda, že „Bill“ podvedl svou ženu v době, kdy již plnil funkci prezidenta Spojených států, ale i přesto, prošel by životní styl Václava Havla u mnohdy konzervativních Američanů?

Samozřejmě, my nejsme Američané a Václav Havel pro českou demokracii jistě udělal mnohem víc než Bill Clinton pro tu americkou, a přesto mě to šokovalo. Mile? Spíš jsem více nahlédla do života tolik velebeného exprezidenta a je mi teď bližší jako člověk s chybami, nežli bezchybný politik.

V úvodu se píše o dynastii Havlů, o tom, jakým způsobem žili v tehdejší společnosti, jak fungovali v tehdejší návaznosti na tehdejší politiku atd. V 60. letech, kdy měl Václav Havel jednak věkem a jednak tím, jaká byla doba, takové bohémské období, tak tam dodnes čekaly na zveřejnění některé historky, které má Daniel Kaiser přímo od Václava Havla. Důležitým rokem byl i rok 1977 po vyhlášení Charty, kdy se Václav Havel ocitl, jak je známo, asi na pět měsíců ve vazbě. Kaiser studoval celý jeho vyšetřovací spis a v této kapitole můžeme nalézt pochopení souboje jednotlivce s represivním aparátem nebo s komunistickou mocí.

V knize se objevují rovněž dobové fotografie. A to díky velmi vstřícnému prezidentovu bratrovi Ivanu Havlovi, „který je takovým strážcem odkazu rodiny nebo dynastie Havlů a schraňuje rodinná alba“.

Kniha je psaná trochu těžkým jazykem a ne všemu může čtenář rozumět, pokud se sám nepohybuje ve vodách politiky a době, o níž je v knize řeč. Přesto je to zajímavé a velmi působivé dílo. Sledujeme v něm proměnu chlapce vyrůstajícího v podnikatelské rodině a pronásledovaného komunisty v neústupného odpůrce Husákovy totality.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol a obsahuje více než 250 stran.

Použitá literatura:

zpravy.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/daniel-kaiser

Archiv Radiožurnálu, ze dne 26. 11. 2009, 10.45

www.radiohost.cz/cs/k/kaiser-daniel

KAISER, D. Disident Václav Havel 1936 – 1989. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2009

Citace:

Hlavní žalobce plukovník Kovanda, který měl pod palcem armádní divadelní soubory, brzy po tribunálu odešel do civilu a nastoupil u ředitelství cirkusů. V šedesátých letech se nechal nakazit reformním procesem a shodou okolností pravidelně chodil do Divadla Na zábradlí, kde se Havlovi za Mariánské Lázně dokola omlouval. Ve skutečnosti přitom vlastně ani neměl za co – psal se rok 1959 a incident už pro postižené neměl vážnější následky. Havel ale v sobě objevil lásku k divadlu, která v něm rychle potlačila touhy být básníkem. Zapomenut byl i předvojnový plán jít studovat teorii umění. Ze základní služby se vrátil muž zaujatý divadlem. Byl to žánr, který ho mnohem spolehlivěji než teorie umění nebo poezie zavedl do politických vod.
- KAISER, Daniel. Disident Václav Havel 1936 – 1989. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2009. 280 s.

Daniel Kaiser

Daniel Kaiser (1971)

Danil Kaiser

Daniel Kaiser se narodil v Děčíně, v okresním městě Ústeckého kraje. Děčín je rovněž nejníže položeným městem České republiky a leží na soutoku Labe a Ploučnice. Daniel Kaiser vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem. Později studoval na Fakultě sociálních věd UK v Praze (mezinárodní studia). V polovině devadesátých let pracoval jako student na stáži v kanceláři prezidenta, byl v zahraničním obchodu. Od té doby pracuje jako novinář, nejprve v Lidových novinách, později v české redakci BBC v World Service v centrále v Londýně. Od začátku roku 2009 se vrátil zpět do Lidových novin.

Jako osmnáctiletý student si pamatuje, jak viděl v televizi mluvit Alexandera Dubčeka (1921 – 1992; československý a slovenský politik, hlavní osobnost Pražského jara 1968). Kaiser se zde poprvé setkal právě s řečnickým uměním Václava Havla, jenž dokázal hovořit souvisle a jednoduše, což Dubčekovi znatelně chybělo. Havel byl zkrátka jiná třída. Bylo to snad první okouzlení Václavem Havlem, které později vedlo k napsání jeho politického životopisu?

Ve svých 35 letech se Daniel Kaiser rozhodl napsat kritickou knihu Disident. K zmapování disidenta Václava Havla se rozhodl přistoupit se značnou mírou kritičnosti, přesto se domnívá, že definitivní vyznění není vůči bývalému prezidentovi nijak špatné. Hlavní motiv k napsání tohoto díla byl ten, že jistou dobu žil a pracoval v Británii v Londýně a s přáteli se bavili o tom, jak je možné, že moderní anglická historiografie produkuje tolik knih politických životopisů o současných nebo ještě aktivních politicích a u nás tento žánr není zaveden. A Václav Havel byl nejjednoznačnější kandidát na zavedení tohoto žánru do České republiky. Práce trvala od roku 2006, s prezidentem měli celkem deset schůzek, které byly často dost dlouhé. Mluvil celkem se 120 – 150 lidmi. Mluvil s jeho přáteli, ale i s lidmi, kteří byli vůči Havlovi v opozici – dokázali vidět to, co se dělo jinýma než havlovskýma očima.

V knize je použita kritická metoda, avšak Daniel Kaiser psal touto kritickou metodou ne nutně s kritickým výsledkem.

Před napsáním knihy Václava Havla znal pouze letmo. Když však začal pracovat na knize, vídal se s prezidentem zhruba dva roky. „Za několik let, kdy jsem na knize pracoval, jsme měli s Václavem Havlem několik schůzek. Vždy jsme mluvili o některém z témat jeho život, které jsme probírali několik hodin,“ popisuje svou práci na svém prvním životopisném díle. O Václavu Havlovi mimo jiné tvrdí: „Mám z něj pocit, že je opravdu upřímný člověk.“

Václav Havel je dramatik a je to znát na některých jeho rozhovorech. Je vidět, že rád řídí rozhovory, což není na knize Disident vůbec znát. Kaiser se prostě ptal a Havel odpovídal. A Daniel Kaiser to poté interpretoval podle svého nejlepšího mínění.

Daniel Kaiser je rovněž komentátorem Radiožurnálu, můžete ho slyšet například v pořadu Názory a argumenty. Je to však hlavně novinář s denikářskou praxí, ať už v psaném nebo mluveném slově. Tudíž je přivyklý na denní odevzdávky věcí a nyní měl dva tři roky na to, aby napsal knihu. Pro Daniela Kaisera to byla velká zodpovědnost. Je pravda, že zpočátku polevil a trochu toho volna využil, ale o to víc musel pracovat na konci.

Dříve, než se pustil do politického životopisu, četl jich celou řadu. V tomto žánrů vynikají Britové a Američané. V Německu jsou psány dobré politické biografie, ale politický životopis, který je současně čtivý, ale nepodbízí se, má spád a je informačně nabitý, je nejvíc doma v Anglii.

Jako cenzoři vystupovali jeho přátelé, kterým koncept dával číst.

V současné době dokončuje druhou část životopisu Václava Havla, který by začal od 1. ledna 1990, tedy nástupem Václava Havla na Hrad, a končil by jeho odchodem z Pražského hradu, tedy rokem 2003. Je to ovšem těžší období na zmapování, protože některé věci jsou naprosto nepopsané i některé obecně popsané procesy, např. rozpad Československa. Chybí některé historické práce, které by to dokumentovaly, jako by takříkajíc zpoza opony. Takže mu nezbývá nic jiného, než dělat vlastní výzkumy.

Daniel Kaiser neodmítá, že by nějaký ten politický životopis ještě nenapsal. Nyní si však musí trochu odpočinout. A kdo z dalších politiků by ho zajímal? Jistým způsobem by ho lákal Pavel Tigrid. Přál by si to spíše jako čtenář, aby se toho někdo ujal a dobře to zpracoval. A rád by se více dozvěděl o CIA.

Daniel Kaiser vycházel při psaní knihy z rozhovorů s Václavem Havlem i s mnoha jeho přáteli a spolupracovníky, Havlovy soukromé korespondence i z nedávno zpřístupněných materiálů Státní bezpečnosti.

Bibliografie:

Disident Václav Havel 1936 – 1989 (2009)

Použitá literatura:

zpravy.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/daniel-kaiser

Archiv Radiožurnálu, ze dne 26. 11. 2009, 10.45

www.radiohost.cz/cs/k/kaiser-daniel

KAISER, D. Disident Václav Havel 1936 – 1989. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2009

Stalo se prvního září (nebo někdy jindy)

Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) (2. 7. - 6. 7.)

Na jeden nádech. Pavol Rankov zde představuje krátký přehled dějin let 1938 – 1968. Kniha mi tak trochu ucelila zmatené přednášky o událostech této doby. Podává je s jednoduchostí a vtipem, neodlehčuje je však příliš, ba právě naopak, lehce klade důraz na jejich zapamatování. Poodkrývá lidské situace a ne pouhá čísla a fakta tak často vyučovaná na školách. A není to odborná publikace. Je to román protkaný vášnivými touhami, strachem a záludnostmi, přetvářkami, ale i tichou a trpěnou láskou. Člověk se při čtení směje a zároveň se děsí, jak je to pravdivé a jak životní osudy prostupují až do dnešní doby. Že faleš nenacházíme jen v jedné lidské etapě a náhle s koncem nacismu končí. Ale že falešní lidé se prolínají skrz fašismus, komunismus a demokracií s tak bojácnou jednoduchostí, až to člověka vyleká.

Román vypráví příběh o třech mužích, celých třicet let milujících jednu jedinou ženu. Jsou to přátelé a přátelé zůstávají až do osudného roku 1968. Jak se mění režimy a státy i jejich jména se přizpůsobují. A tak se z Gabriela Rosenberga náhle stává Gabriel Ružovič.

V románu se pracuje s parodií a černým humorem. Kritici román přijali, zároveň jej však kritizují za historická fakta a reálie. Ačkoli se jedná o fikci, několik mikropříběhů v něm jsou inspirovány osudy skutečných lidí, hlavně těch, s nimiž se přátelil Rankův otec v dětství, např. příběh o emigrantovi z Československa, který zbohatl, když prodal patent na instantní míchaná vejce americké armádě.

Jiří Trávníček: „Pavol Rankov se snaží románově domluvit s generací svých rodičů, obzvláště s tím, co na ni dějiny naložily, s čím se musela vyrovnávat, čemu musela čelit.“

Jan Rejžek: „Suverénně vyprávěné dílo o osudech tří kamarádů, Maďarů, Čecha a Žida z Levic, kteří milují spolužačku Márii, zrcadlí historické události našich národů v letech 1938 – 1968 a rozhodně tak nečiní suchopárně.“

Ludvík Vaculík: „Napínavé, výborně napsáno.“

Zuzana Mojžíšová: „Nekritizuje, na to má své hrdiny příliš – a vlastně oprávněně – rád.“

Adam Bžoch: „Prózy Pavla Rankova jsou důkazem toho, že i přes krizi příběhu dobré vyprávění existuje.“

Peter Darovec: „Hledání námětu se stalo jakousi hybnou silou psaní Pavla Rankova – vypráví příběhy, které se rozbíhají do světa, aby tam našly svou pointu.“

Na jaře roku 2010 uvedlo Slovenské národní divadlo v Bratislavě dramatizaci tohoto románu.

O překlad do češtiny se postaral Miroslav Zelinský. Kniha má třicet kapitol, každá kapitola se odehrává v jednom roce.

Ocenění:

Cena Ivana Kraska (1995), cena Jeana Monneta (1997), cena deníku SME v literární soutěži Povídka 2001 (2001), Cena Evropské unie za literaturu za Slovensko (2009), Cena čtenářů v soutěži Anasoft Litera (2009).

Použitá literatura:

www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2010/4-2010

www.osobnosti.sk

sk.wikipedia.org/wiki/Pavol_Rankov

Citace:

Toho dne na konci července dostal Gabriel dva dopisy. To se stávalo zřídka, i když si rozhodně nemohl stěžovat, že dostává málo pošty. Psávali mu všichni, od kterých to mohl očekávat. Z Budapešti Dórika a její manžel, z Bratislavy Honza, Peter a Mária, k svátkům i Rónaiovi a Belajovi. Otec mu posílal z Tel Avivu krátké dopisy jednou za měsíc. Odesílal je prvního. Mezi řádky se v těchto dopisech dalo vyčíst, jak otce stále ještě mrzí, že ve čtyřicátém osmém nechtěl Gabriel vycestovat do Izraele s ním. Ale nebyl to už hněv, jen smutek. Gabriel cítil, jak moc se o něho otec bojí, ale pořád zůstával nějak zatrpklý.
- RANKOV, Pavol. Stalo se prvního září (nebo někdy jindy). Brno: Host – vydavatelství, s. r. o., 2010. 371 s.

Pavol Rankov

Pavol Rankov (16. září 1964)

Pavol Rankov

Město Poprad se nachází na východě Slovenska v Prešovském kraji pod Tatrami. Právě zde se narodil Pavol Rankov, jenž své dětství prožil ve Vysokých Tatrách. Jeho první vzpomínka z dětství je z roku 1968, přesněji řečeno na časné ráno 21. srpna, kdy za domem, kde vyrůstal, projížděl sovětský tank. A to se nejspíš stalo osudné pro jeho budoucí tvorbu.

Doc. PhDr. Pavol Rankov PhD. vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, což je nejstarší slovenská univerzita založená v roce 1919, obor knihovnictví. Rok pracoval ve Slovenské národní knihovně v Martině, od roku 1991 pracoval ve Slovenské pedagogické knihovně v Bratislavě. Přednáší a působí jako odborný asistent na Katedře knihovědy a vědeckých informací Filozofické fakulty Univerzity Karlovy již od roku 1993. A od konce 60. let žije a tvoří v Bratislavě.

V letech 1992 a 1993 pracoval na interním výzkumném projektu Model školskej knižnice jako informačno-mediálneho centra a v letech 1994 – 1995 se věnoval výzkumnému projektu Research Support Scheme na Open Society Institute v Praze. Open Society Institute je nadace založená v New Yorku v roce 1993 Georgem Sorosem (1930; maďarský rodák a finančník židovského původu), která vznikla na podporu jeho nadací ve střední a východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu. OSI podporuje otevřenou společnost působením na státní správu, podporu vzdělání, nezávislých médií, veřejného zdravotnictví, lidských práv, ženských práv, podporu sociální, právní a ekonomické formy.

Pavol Rankov je však především prozaik, publicista a esejista. Patří k nejvýznamnějším současným spisovatelům mladší střední generace a je dramaturgem několika televizních dokumentů a publicistického cyklu Umění 05, 06. Debutoval sbírkou povídek S odstupem času (1995), která se vyznačuje návaznosti na tradice světového i domácího fantastického realizmu (Borges, Cortázar, Grendel, Mitanda), časovou a prostorovou neukojeností, resp. využitím exotických prostředí, redukovaným sujetem, dramatickým dějem, prací s prvky tajemna, mystifikace, iracionality a důrazem na překvapující pointu. Za tuto uměleckou prózu získal v roce 1995 cenu Ivana Kraska (debut roku) a v roce 1997 mu italské ministerstvo kultury udělilo mezinárodní literární cenu Premio Letterario Internazionale „Jean Monnet“.

Jako čtenář i autor Rankov obdivuje Tomáše Horvátha pro jeho schopnost dokonale vyabstrahovat podstatné znaky jakéhokoli textu a potom z nich vytvořit persifláž (= výrazový prostředek, který se používá k zesměšnění). Petra Krištúfka obdivuje jako nevyčerpatelný pramen bizarních příběhů a „úchylek“. Petra Pišťaneka, který byl mistrem v pozorování života společenského dna.

Rankov je především autor povídek. Mnohé jeho povídky byly uveřejněny v časopisech Dotyky, Infoknihy, Rak atd. Publikované byly i v Čechách v literárním časopise Host, dále v Polsku (časopis Studio) a v maďarském periodiku Kalligram, které vychází na Slovensku. Rankovy prózy vyšly v Bulharsku, Čechách, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku, Švédsku a v Itálii.

Věnuje se rovněž publikování odborných textů. Analyticky a přitom čtenářsky poutavý pohled na souvislosti mezi informacemi a vývojem společnosti poskytuje kniha vydána v roce 2006 Informačná společnosť – perspektívy, paradoxy, problémy.

I přesto, že se cítí jako povídkový autor, velký úspěch sklidil za svůj první román Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) (2008), za nějž obdržel v roce 2009 Cenu Evropské unie za literaturu za Slovensko a Cenu čtenářů v soutěži Anasoft Litera. A i nyní pracuje na románu.

Bibliografie:

S odstupem času (1995)
My a oni/Ony a my (2001)
V těsné blízkosti (2004)
Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) (2008)
Masová komunikace, masmédia a informační společnost (2002, odborná publikace)
Informační společnost – perspektivy, paradoxy a problémy (2006), odborná publikace)

Použitá literatura:

www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2010/4-2010

www.osobnosti.sk

sk.wikipedia.org/wiki/Pavol_Rankov

Jonathan Strange a pan Norrell

Jonathan Strange a pan Norrell (8. 6. - 1. 7. 2011)


-          Fantasy román, alternativní historie, historický román.

Úchvatné. Příběh plný kouzel, magie, fantazie, barev, ale i smutku, stínu, tmy. Zpočátku jsem s tím bojovala. Rozsáhlé vyprávění o 700 stranách mě trochu děsilo, ale nejsem žádný amatér, a tak jsem nepolevila a knihu neodložila. Musím přiznat, že jsem začala číst v době, kdy jsem se měla učit na poslední zkoušku. Ale má hlava byla přeplněná informacemi a já potřebovala vypnout. A věděla jsem, že se vrhnu do čehokoliv, jen abych se nemusela učit. Ale po několika kapitolách jsem se nemohla odtrhnout. Chodila jsem s knihou spát a ráno jsem se s ní budila. Každou volnou chvíli jsem využila k tomu, abych se ocitla v magické Anglii a kouzelných prostorách starých anglických domů.

Román je alternativní historie odehrávající se v 19. století v Anglii během napoleonských válek. Ústředními hrdiny jsou Gilbert Norrell, který vystupuje jako starý páprda, konzervativec každým coulem, a Jonathan Strange, mladý, ublížený lenivec, z něhož se vyklube odhodlaný a velmi talentovaný mág. Příběh je založen na předpokladu, že magie kdysi v Anglii existovala a nyní se vrátila s těmito dvěma muži. Historie popisuje vztah mezi těmito dvěma mágy a hranici mezi rozumem a šílenstvím.

Každá z postav má své kouzlo, své vystupování, své vyzařování a svou řeč. Není pochyb o tom, kdo zrovna mluví. Živě si vybavíte, jak vypadají, jak gestikulují, stanou se vašimi sousedy, přáteli i je budete nenávidět a bude se vám chtít křičet o pomoc.

Román je rozčleněn do tří oddílů. Má přes 700 stran a příběh se odehrává v Anglii – převážná čast v Londýně – a ve Španělsku a Itálii. Postavy, ale i místa mají originální názvy, např. takový Gentleman s vlasy jako chmýří bodláčí nebo Ztracená naděje. Jako epizodní postavy zde vystupují i osobnosti, jež skutečně žily a měly něco společného s Anglií, např. Arthur Wellesley Wellington, George Gordon Byron a Jiří III.

Neil Gaiman: „Jonathan Strange a pan Norrell je nesporně nejlepší anglický fantasy román napsaný v posledních sedmdesáti letech. Je zábavný, dojemný, děsivý, nadpozemský, praktický a magický, jde dnem skrz světlo a stín – pocítíte radost ze čtení, jak pro elegantní, tak precizní užití slov, které paní Clarková rozmisťuje tak široce a nebezpečně jako Wellington kdysi rozmisťoval své vojáky, tak pro širokost příběhu, který je spletitý a klikatý jako staré uličky Londýna nebo tmavé lesy Anglie. Je to tlustá kniha plná lidi, s nimiž je potěšení se setkat, a událostmi a místy, které si přejete navštívit, kniha, která je od začátku až do konce potěšením. Jediného, čeho jsem litoval, bylo, že kniha není dvakrát tak delší.“

Text je doplněný o více než 200 poznámek pod čárou, které doplňují příběh o další krátké legendy, popisy události a vysvětlují prostředí a historii celého magického kraje.

Kniha je doplněna o nádherné ilustrace Portiy Rosenbergové a o vynikající český překlad se zasloužil Viktor Janiš.

Román byl velmi dobře přijat kritikou a dosáhl třetího místa v žebříčku bestsellerů v New York Times a držel se zde po celých 11 týdnů. Stal se mezinárodním bestsellerem a práva na jeho zfilmování zakoupila společnosti New Line Cinema, která se proslavila adaptací Tolkienova románu Pán prstenů.

Ocenění:

Timesy jej označily jako nejlepší román roku (2004), cena Hugo pro nejlepší román (2005), cena World Fantasy pro nejlepší román (2005), cena Locus pro nejlepší prvotinu (2005), cena Mythopoeic pro dospělou literaturu (2005), cena British Book – cena pro nováčka roku (2005).

Použitá literatura:

www.bloomsbury.com/Susanna-Clarke/authors/506
en.wikipedia.org/wiki/Susanna_Clarke

Citace:
Znovu stáli čelem k lesu. Světla mezi stromy – jakkoli byla slabá – ve Strangeovi silně vzbuzovala představu domu a pohodlí, kterého se v něm lze nadít. Úplně si dokázal představit, jak měkké světlo svíček dopadá na měkká křesla, prastaré krby, v nichž vesele plápolají plameny, skleničky kořenitého svařeného vína, jež by dostali na zahřátí po cestě temným lesem. Světla vyvolávala i další představy. „Myslím, že je tam knihovna,“ prohlásil.
- CLARKE, Sussanna. Jonathan Strange a pan Norrell. Brno: Nakladatelství Alman s. r. o., 2007. 703 s.

Susanna Clarková

Susanna Clarková (1. listopadu 1959)

Susanne Clarke

Nottingham je město a centrum hrabství Nottinghamshire ve Velké Británii.  A zde, jako nejstarší dcera metodistického pastora, se Susanna Clarková narodila. Díky zaměstnání jejího otce poznala různá města Severní Anglie a Skotska, kde se bavila četbou. Mezi její oblíbené autory patřil sir Arthur Conan Doyle, Charles Dickense a Jane Austen. Právě vypravěčský styl těchto autorů 19. století jí byl velmi blízký a objevuje se v jejím debutovém románě Jonathan Strange a pan Norrell (2004).

Studovala v Oxfordu na koleji svaté Hildy, kde v roce 1981 obdržela titul bakalář svobodného umění v oboru filozofie, politiky a ekonomiky. Dříve, než se z ní stala slavná britská spisovatelka, osm let pracovala v nakladatelství Quarto a Gordon Fraser. Poté na dva roky odjela z Londýna. V Turíně učila angličtinu manažery automobilky Fiat, nakonec odjela vyučovat do Bilboa ve Španělsku. A právě zde se zrodil první nápad na knihu Jonathana Strange a pana Norrella, kdy se jí zdál sen o muži oblečeném ve věcech 18. století.  V té době se rozhodla znovu si přečíst Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena, a byla tak inspirována k napsání románu plného magie a fantazie. Po návratu do Anglie v roce 1992 strávila zbytek roku v County Durham v domě, který měl výhled na Severní moře. A právě zde začala pracovat na své debutové knize Jonathan Strange a pan Norrell.

Román dokončila až v roce 2003, kdy nakladatelství Bloomsbury koupilo její rukopis a začalo pracovat na jeho vydání. A jak se její rukopis dostal až do tohoto věhlasného nakladatelství? Po návratu z Evropy navštívila kurzy tvůrčího psaní na pětidenním workshopu, kde ji učili spisovatelé, jakými byli Colin Greenland (1954; britský spisovatel science fiction) a Geoff Ryman (1951; narodil se v Kanadě a v 11 letech se přestěhoval do Spojených států; od roku 1973 žije však v Anglii; je spisovatelem science fiction, fantastické a surrealistické literatury). Greenland byl zaujat jejím stylem a příběhem, a aniž by Clarková tušila, odeslal výňatek z jejího díla svému příteli, spisovateli fantasy, Neilu Gaimanovi (1960). Gaiman řekl: „Bylo to jako sledovat někoho, kdo si sedne k pianu poprvé a začne hned hrát sonátu.“ A vzápětí výňatek ukázal svému příteli, spisovateli Patricku Nielsenovi Haydenovi (1959; americký editor science fiction, autor časopisu pro fanoušky, esejista, kritik, autor antologie, učitel a bloger). Clarková se o těchto událostech dozvěděla až poté, co jí Hayden zavolal a nabídl jí vydání jejího příběhu v jeho připravované antologii Starlight 1 (1996). Antologie nakonec získala cenu World Fantasy v roce 1997. A Clarková získala nového životního partnera, Colina Greenlanda, strůjce toho všeho, s nímž žije od roku 1996.

Práce na jejím debutu jí trvala celých deset let, kdy mohla pracovat pouze ve svém volném čase vždy po návratu z cambridgeské redakce nakladatelství Simone and Schuster's, kde redigovala kuchařky. Nikdy si však nebyla jistá, jestli má knihu dokončit nebo vůbec vydat. Zkoušela psát tři hodiny denně, začínala v 5.30, ale musela bojovat s dodržením tohoto rozvrhu. Spíše než psaní románu od začátku do konce, psala jeho zlomky a poté se je pokoušela „sešít“ dohromady. Později přiznala, že projekt byl především pro ni a ne pro její čtenáře. Kolem roku 2001 Clarková propadla zoufalství a začala hledat někoho, kdo by jí pomohl dokončit a prodat knihu. Jejím prvním literárním agentem se stal výtečný Giles Gordon, jemuž se podařilo prodat její nedokončený rukopis nakladatelství Bloomsbury na začátku roku 2003. Román se okamžitě stal bestsellerem.

Bloomsbury nabídlo Clarkové zálohu na 1 milion liber, vytisklo 250 000 vázaných knih a to současně ve Spojených státech, Anglii a Německu.

V roce 2005 nakonec vydala kolekci svých krátkých příběhů Dámy z Grace Adieu a jiné příběhy (2006). Nyní přebývá v Cambridgi současně se svým partnerem a pracuje na knize, o které Clarková říká, že se pohybuje kolem postav „na trochu nižším společenském stupni“.

Bibliografie:

Jonathan Strange a pan Norrell (Bloomsbury, 2004)
Dámy z Grace Adieu (Bloomsbury, 2006)

Použitá literatura:

www.bloomsbury.com/Susanna-Clarke/authors/506

en.wikipedia.org/wiki/Susanna_Clarke